Život bez otce

0

Mnozí si nedovedou představit mít oba rodiče od sebe natož ztrátu jednoho z nich. Mnoho lidí si myslí, že matky jsou takové utěšovatelky emocí, ty nás přece odnosily, ony jsou ty nejdůležitější. Není to úplná pravda. Otcové jsou ti, kteří mají sílu. Mnohdy jsou aktivnější ve smyslu hry, výletů, experimentů. Každé dítě či dospívající dokonce i dospělý potřebuje pocítit, že on je ten pevný bod i v tom utěšujícím slova smyslu.
Dokud Vás nenavštíví smrt blízkého, často polemizujete životem. Bez smyslu jím proplouváte, žijete v bludném kruhu. Ráno vstanete, nasnídáte se a umyjete si zuby, následuje práce, večeře a spát. Takto to probíhá den co den. Ubíhají roky a Vy zjišťujete, že jste staří. Avšak ztráta blízkého Vám změní život.
hra s otcem
Nejdřív přijde šok, pocity viny. Hlavou se Vám promílají myšlenky a ptáte se sebe sama:
„Proč jsem neudělal něco, co by to zastavilo?“
„Jaký má teď můj život smysl?“
„Proč se ostatní smějí a já ne?“
otec s dítětem
Na tyto otázky nemáte doposud jedinou odpověď. Je to pořádku, často přijdou později. Zprvu je důležitá podpora rodiny, přátel. Je to skutečně těžké období, především pro malé děti, které by jejich matky neměli brát na lehkou váhu. Asi nejhorší, co taková žena může učinit je starat se o své primární štěstí. Už jsme zase u těch růžových brýlí, které jsou všude kolem.
O dva roky později Vám vše dochází. Od okolí slýcháváte o různých zážitcích s tátou. Také o tom, jak je učil jízdu autem. Někteří jsou tak přisprostlý, že si ani neuvědomí, co z jejich úst vyletí a jak Vám ubližují. V tuto chvíli si uvědomíte, jak moc je druhý rodič potřebný. Kolik věcí jste ztratili. Také se zprostíte toho začarovaného kruhu. Možná si začnete více užívat života. Důvodem je uvědomění si, jak je ten život krátký. Nebezpečí číhá na každém rohu a možná ta smrt byla jedno ze znamení této změny si užívat živit na plno. Třeba začnete docházet do kostela. Nikdo neví, co se ve Vašem nitru pohne.
Život je krátký, tak pamatuj, že i ta nejtěžší hodina ve tvém životě, má jen šedesát minut. Tuto větu pronesl již starověký řecký tragéd jménem Sofoklés.

Related Posts

© Sark.cz - Všechna práva vyhrazena.